V časopise Instinkt vyšel článek o rakovině

V časopise Instinkt vyšel článek o rakovině, ve kterém byl publikován i příběh pana Kaliny. Článek si můžete přečíst i na našich stránkách, v následujících řádcích.

„Začalo to úplně nevině,“ vypráví třiačtyřicetiletý Miroslav Kalina na tenisových kurtech, kde každý den trénuje děti. Úraz na kole mu zachránil život. Před lety o prázdninách jel z tenisu domů. „Měl jsem bágl na rameni. S ním jsem trošku hodil, protože mi padal, a už jsem letěl přes řidítka,“ popisuje osudový okamžik. V nemocnici mu udělali plastiku nosu. „Ale to nebylo všechno, protože jsem si namlátil i zespoda, jedno varle mně nateklo. A protože se to nelepšilo, tak jsem po dvou měsících začal jezdit po vyšetřeních a přišli na to, že mám rakovinu varlete.“ Stejnou nemoc, kterou měl cyklista Lance Amstrong. Nejprve mu v hlavě naskočilo: Proč zrovna já?  „Spoustu dní jsem pak chodil po polích a přemýšlel, co se to děje.“ Miroslava čekala první operace, po ní se ale ukázalo, že nebude stačit, protože výsledky nedopadly nejlépe. „Řekli mi, že na druhou operaci přijede specialista z ikemu a že na stole budu ležet čtyři hodiny, pak čtrnáct dní na jipce. Není snadné se s tím srovnat, když to na vás vychrlí. Ale já to nakonec všechno trošku uspíšil, a za čtyři dny po operaci jsem už chodil.“ Následovala chemoterapie v průběhu, které přišel další šok. Přišli za ním z banky, kde pracoval, s připravenou výpovědí. „Bylo jim jedno, že mám plešatou hlavu a je mi mizerně, chtěli podepsat dohodu, už jsem pro ně nebyl perspektivní.“ Věděl, že to nevzdá. Po poslední dávce cytostatik odhrnul sníh z kurtů, na holou hlavu si nasadil kulicha, vzal si raketu do ruky a začal hrát míčkem o zeď. „Za deset minut jsem toho měl plné zuby, protože se tělo vzpouzelo. Začínáte od nuly, vyjdete dvě patra, pak tři, čtyři…Rozeběhnete se a po dvou stech metrech do kopce se pozvracíte. S tím se nedá nic dělat, tak to je.“

Už deset let je Miroslav bez problému. U tenisu zůstal, splnil si sen a s trénováním začal profesionálně. Dva roky trénuje v pražském sportcentru Romana Šebrleho, kam dojíždí z Loun. A taky už třetím rokem běhá o život (behozivot.cz). Běháním přes republiku z Kyselky do Ostravy pomáhá chomutovské onkologii a lidem, co se tam léčí, stejně jako on před lety. První rok uběhl čtyři sta osmdesát čtyři kilometrů za dvanáct a druhý jen za osm dní. „A letos jsem to dal za týden.“ Nejdříve vybavil obě lůžkové oddělení televizemi. „Loni jsem zařídil do čekáren a ordinací nové židličky a stolky, aby tam nebyly takové ty hrůzy, a teď rekonstruujeme sociální zařízení.“

Rakovina mu život převrátila naruby. „Nikdy jsem nechtěl psa, teď ho mám a život bez něj si nedokážu představit. Neměl jsem rád návštěvy, dneska pořádám akce, kdy za mnou přijede dvacet třicet kamarádů. To si asi málokdo dokáže představit, jak se vám změní hodnoty, když si šáhnete na dno.“