Článek z deníku Press

Nejtěžší na celé cestě bylo zdolání Orlických hor a Jeseníků

Lounský Miroslav Kalina pořádal letos již potřetí „Běh o život“. Jeho cílem bylo získat finanční prostředky na dovybavení chomutovské onkologie. Po skončení běhu jsem poprosila běžce o krátké vyprávění.

Kterými velkými městy vaše cesta vedla?

26. července jsem vybíhal z Kyselky u Karlových Varů, přes Klášterec n. Ohří, Kadaň, Žatec, do Loun. Dále na Libochovice, Roudnici, Mělník, Mšeno, Mladou Boleslav, Kopidlno, Hradec Králové, , Týniště nad Orlicí, Kostelec n. O., Vamberk, Žamberk, Jablonné nad Orlicí, Štíty, Rýmařov, Slezskou Harta a Ostravu. Tam jsem dorazil v neděli 1. srpna.

Jak byly denní etapy dlouhé?

Nejdelší byla první den, šlo prakticky o dvojmaraton 84 km, pak cca 1,5 maratonu denně, tedy asi 60 – 70 km, poslední den „jen“  47km. Nejhorší jsou Orlické hory a Jeseníky, vše je přes kopce. Celkem šlo o cca 490 km. Dvě etapy se mnou běžel Libor Kůrka. Navíc jsem si každý den dával fóra, vyběhl jsem ještě třeba nějaký nepříjemný kopec, o kterém jsem věděl, že mě čeká.

Jaký byl výtěžek běhu?

Mám na zaplacení faktury na veškeré pisoáry, baterie, vany, záchody sprchy na chomutovskou onkologii. Pomoc mi zprostředkoval bratr běžce Míry Patery Milan. To bylo A, teď se musí říct B – vše zabudovat a dodat obklady.

O kolik kilogramů váhy vás taková cesta připravila?

Jen asi o tři, začínal jsem asi na 61 a skončil na 58.

Jak se trénuje takový heroický výkon?

Běhám celoročně, za rok asi 4 000 km, měsíc dopředu ale začnu nabíhat 20 – 50 km úseky. Tréninky jsou náročné, třeba 45 km a v tom je výběh na Ročov a ještě kolem Hřivic domů.

Takže víc než maratón….

Maraton je sranda, ale po 50 – 60 km začnete cítit svaly, které si jindy vůbec neuvědomujete. Abych předešel jejich bolesti, trénuji s půlllitrovými lahvičkami vody a postupně upíjím, přiběhnu domů a nemám v nich nic. Posiluji a zároveň si nesu nezbytnou zásobu vody.

Kdo se vám staral o doprovod?

Auto zapůjčil lounský Mini Cooper klub, tři etapy jel Martin Bartoň, pak ho vystřídal kamarád Petr Kuchta z Pece pod Sněžkou.

Jaký jste měl denní režim?

Běžím vždy od 7 ráno do 15 – 16 odpoledne, přestávky jsou cca 3 – 5 minutové, za hodinu cca 10 km podle členitosti terénu, žádné oslnivé tempo to není, ale ať si to někdo zkusí.

Byl jste cestou hodně unavený?

Takhle na dno jsem si nikdy nesáhnul, už to také nikdy neudělám, poběžím kratší úseky. Ale zase člověk zjistí, co je v jeho silách.

Třeba přeběhnout celou republiku?

Od Aše do Českého Těšína bych to viděl tak na 10 – 12 dnů.

Změníte nějak trasu na příští rok?

Příští rok poběžím to samé, ale jinak, pojedou se mnou kluci na kolech, asi v počtu pěti, Libor Kůrka chce běžet celou trasu, Marin Bartoň také pojede po celou dobu. Ve více lidech to lépe utíká , dá se kecat.

Trénujte sám nebo s někým?

S Milošem Kaplanem, a je to příjemná symbióza. Miloš je atlet, který mi svými zkušenostmi stále pomáhá, já jsem tenista. Také jsem už dvakrát běžel Počeradskou patnáctku a letos potřetí poběžím Běchovice.

Kde pracujete?

Jsem profesionální trenér tenisu v RS sport centru Romana Šebrleho v Praze – Vokovicích.

Proč nebydlíte v Praze?

Manželka se nechce odstěhovat. Na druhou stranu jezdit třeba ze Zbraslavi jedete do centra hodinu, já za 45 minut. Moje paní pracuje tady v Lounech.

A vám se v Lounech líbí?

Je tu dost věcí navíc, třeba Letní lounské vábení, když chybí základní infrastruktura, jakou je nemocnice.

Pomáháte lidem s rakovinou, protože jste ji sám prodělal…

Měl jsem ji v letech 1999/2000, kdy mi bylo 33 let. Je to ale nepřenositelná zkušenost, asi jako rozvod. S touto nemocí se dá buďto bojovat nebo to zabalit.

Tenkrát jsem jel od pondělka do neděle – práce v bance, tenis, rodina, samý stres. To už dneska nechci. Hodně se mi změnil život. Nechtěl jsem psa a mám ho. Nesnášel jsem návštěvy, teď pořádám každoročně výstup na Oblík a spí u nás třeba 20 lidí. Chystám jubilejní 10. ročník.

Hlavně se otočilo to, že když jsem byl bankovní úředník, tak jsem trpěl i závistí. Dneska každému přeji cokoliv a jen chci, aby nechali lidé žít mne, je to pro mne hrozně důležité. Musí se vyskočit z rozjetého vlaku a to umí málokdo. A od té doby jsem také věřící.

Co byste si přál?

Aby lidé nebyli neteční, aby nebyli lhostejní i ve vztahu k Lounům, připadá mi to, že jsme tady ovce. Nejvíc mě trápí absence nemocnice. Přijel jsem se třeba zdravotními problémy do Chomutova a oni mě poslali do Mostu, že je naše spádová.

Děkuji za rozhovor. D. Studničková