„Začalo to úplně nevině,“ vypráví třiačtyřicetiletý Miroslav Kalina na tenisových kurtech, kde každý den trénuje děti. Úraz na kole mu zachránil život. Před lety o prázdninách jel z tenisu domů. „Měl jsem bágl na rameni. S ním jsem trošku hodil, protože mi padal, a už jsem letěl přes řidítka,“ popisuje osudový okamžik. V nemocnici mu udělali plastiku nosu. „Ale to nebylo všechno, protože jsem si namlátil i zespoda, jedno varle mně nateklo. A protože se to nelepšilo, tak jsem po dvou měsících začal jezdit po vyšetřeních a přišli na to, že mám rakovinu varlete.“ Stejnou nemoc, kterou měl cyklista Lance Amstrong. Nejprve mu v hlavě naskočilo: Proč zrovna já?  „Spoustu dní jsem pak chodil po polích a přemýšlel, co se to děje.“ Miroslava čekala první operace, po ní se ale ukázalo, že nebude stačit, protože výsledky nedopadly nejlépe. „Řekli mi, že na druhou operaci přijede specialista z ikemu a že na stole budu ležet čtyři hodiny, pak čtrnáct dní na jipce. Není snadné se s tím srovnat, když to na vás vychrlí. Ale já to nakonec všechno trošku uspíšil, a za čtyři dny po operaci jsem už chodil.“ Následovala chemoterapie v průběhu, které přišel další šok. Přišli za ním z banky, kde pracoval, s připravenou výpovědí. „Bylo jim jedno, že mám plešatou hlavu a je mi mizerně, chtěli podepsat dohodu, už jsem pro ně nebyl perspektivní.“ Věděl, že to nevzdá. Po poslední dávce cytostatik odhrnul sníh z kurtů, na holou hlavu si nasadil kulicha, vzal si raketu do ruky a začal hrát míčkem o zeď. „Za deset minut jsem toho měl plné zuby, protože se tělo vzpouzelo. Začínáte od nuly, vyjdete dvě patra, pak tři, čtyři…Rozeběhnete se a po dvou stech metrech do kopce se pozvracíte. S tím se nedá nic dělat, tak to je.“

Už deset let je Miroslav bez problému. U tenisu zůstal, splnil si sen a s trénováním začal profesionálně. Dva roky trénuje v pražském sportcentru Romana Šebrleho, kam dojíždí z Loun. A taky už třetím rokem běhá o život (behozivot.cz). Běháním přes republiku z Kyselky do Ostravy pomáhá chomutovské onkologii a lidem, co se tam léčí, stejně jako on před lety. První rok uběhl čtyři sta osmdesát čtyři kilometrů za dvanáct a druhý jen za osm dní. „A letos jsem to dal za týden.“ Nejdříve vybavil obě lůžkové oddělení televizemi. „Loni jsem zařídil do čekáren a ordinací nové židličky a stolky, aby tam nebyly takové ty hrůzy, a teď rekonstruujeme sociální zařízení.“

Rakovina mu život převrátila naruby. „Nikdy jsem nechtěl psa, teď ho mám a život bez něj si nedokážu představit. Neměl jsem rád návštěvy, dneska pořádám akce, kdy za mnou přijede dvacet třicet kamarádů. To si asi málokdo dokáže představit, jak se vám změní hodnoty, když si šáhnete na dno.“

Již potřetí se mi povedlo přeběhnout republiku z Kyselky u Karlových Varů do Ostravy. Trasa zůstala stejná až na malé odchylky, ale tentokrát jsem řekl, že to zkusím za sedm dní. Byla to opravdu „VELKÁ PORCE“. Logisticky byly jednotlivé věci připraveny dříve a lépe, přesto mám dojem, že práce okolo běhu neustále přibývá. K tričkům přibyly čepice, příprava je komplexnější a systematičtější. Již nejsem schopný vše zvládat sám, protože i tréninky zabírají více času. Opravdu děkuji všem, kteří mi pomáhají, rodině, příteli dcery Romanovi, Petrovi, Martinovi a všem ostatním. Doufám, že se někdo nebude cítit dotčený, že jsem na něj zapomněl.

Tento 2. ročník jsem již neběžel sám, o tom se rozepíšu v popisu jednotlivých etap. Pro příští rok mi přislíbili účast na všech etapách jeden běžec a minimálně čtyři cyklisté. Jednotlivé etapy budou kratší a počet etap tím pádem stoupne. Ale rád bych si to trochu užil, maximum by mělo být okolo padesáti kilometrů.

Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří mi věřili a všem, kteří našemu projektu pomohli jak finančním příspěvkem, tak nákupem trička či čepice.

A nyní přistoupím k popisu jednotlivých etap.

NEDĚLE 25.7.2010

V 18 hodin jsme se přesunuli do Radošova, kde jsme večeřeli a spali v kempu Na Špici. Jeli se mnou dva řidiči limuzíny Mini Cooper z lounského MC Klubu Martin Bartoň a Petr Kuchta ml., další Mini řízený Lukášem Mráčkem a Dominik Macek , kterému jsme na start převáželi horské kolo.

1. ETAPA – Pondělí 26.7.2010

Start: 6.33 hod     Doběh: 16.15hod                               84km     Jasno, mírný boční vítr, 25°C

Kyselka – Klášterec – Kadaň – Poláky – Libočany – Žatec – Lipenec – Louny

Po doběhu do Tamic je opravdu nejhorší seběh do Boče po hlavní silnici, kde jezdí jeden kamion za druhým. Celkem šestkrát jsem skončil v příkopu. Našli jsme novou část cesty cyklostezkou po pravém břehu Ohře z Klášterce do Kadaně. To je kompenzace za část z Damic do Boče.

Do Libočan za námi přijel kamarád Petr Seidl ze Žatce se svým kabrioletem a spolu s majitelem místního pohostinství si zakoupili tričko.

Bylo opravdu příjemné, že se mnou jel Dominik na kole, cesta totiž úplně jinak ubývá. Ze Žatce do Lipence s námi jelo auto z televize Prima, s reportérkou jsme dělali rozhovory.

2. ETAPA – Úterý 27.7.2010

Start: 6.45 hod     Doběh: 15.15hod                               75km     polojasno, mírný vítr, 24°C

Louny – Libochovice – Buryně nad Ohří – Roudnice – Mělník – Mšeno

Na lounském náměstí byly opět redaktoři z Tv Prima, Lounského a žateckého deníku a Pressu.

Běžela s námi až do Koštic první žena Petra Miklíková a její manžel Franta na kole. Celou etapu běžel i můj kamarád Libor Kůrka. Oba dva ještě spolu se mnou dělali rozhovor pro média.

V Cítově před Mělníkem jsme si s Liborem dali 0,4l studené Kofoly, bylo už opravdu teplo.

Do Střem před Mšeno za námi přijeli kluci motorkáři z  „BIZONHILLU“ – Bizon, Bejk a Standa. Standa si koupil tričko.

Po doběhu do Mšena jsme se všichni přesouvali do Březiny za Mladou Boleslaví k mým kamarádům Sedláčkům, kde jsme měli azyl dvě etapy. Cestou jsme se zastavili na jídlo v Kostomlatech ve výborné restauraci „PICTURES“, kde jsme se výborně najedli a viděli i krátký sestřih z běhu v 1. zprávách Tv Prima.

3. ETAPA – Středa 28.7.2010

Start: 7.00 hod     Doběh: 14.15hod                               64km     polojasno, silnější vítr zezadu a z boku

Mšeno – Katusice – Ml. Boleslav – Březno – Dětenice – Kopidlno – Vršce

Na začátku etapy bylo u autobusové zastávky koťátko s těžce pochroumanou nohou. Nebyl to hezký začátek etapy. V obci   Kluky brzy ráno nás fotil pán a dávali jsme mu prospekty z běhu a kalendář lounského Mini Cooper Clubu.

Z Ml. Boleslavi do Března se běží podle potoka cyklistickou stezkou, po doběhu do března jsme poprvé neměli doprovodné vozidlo, dojelo nás brzy, zhruba 2km za Březnem.

V Dětenicích jsme si s Liborem dali opět Kofolu a zmrzlinu. Doběhl jsem raději až do Vršců, protože závěrečný kopec z Cholenic do Vršců není zrovna příjemný začátek další etapy. Opět jsme se přesunovali zpět k Sedláčkům do Březiny.

Jarda s manželkou Sašou nám k večeři udělali ryby z Norska. Výborné!!!!!!! Dnes také vyšel opět článek v Lounském a žateckém deníku.

4. ETAPA – Čtvrtek 29.7.2010

Start: 7.00 hod     Doběh: 15.05hod                               75km     polojasno, místy oblačno až zataženo, 23°C

Vršce – Lodín – Všestary – Hradec Králové – Týniště n. O. – Čestice

Ve Všestarech na kopci u motorestu jsem si dal studenou Kofolu. Čekal mě seběh dolů po hlavní silnici do Hradce. Nemám běhání po silnicích 1. třídy rád. Přesně poznám, který kamion jede rychle. Málem mi uletí čepice. Tentokrát mi opravdu ulétla do příkopu. Dopravní policie podle mne nepotřebuje radary, pokud kamion pojede rychleji než devadesát, ulétne policajtovi čepice a už může psát číslo značky. Sranda.

Během přeběhu z Bělče přes Marokánku nádhernou cestou lesem mě poprvé začalo bole pravé koleno!

Cestou do Albrechtic začalo poprvé během etap drobně pršet. A opět stejně jako loňský rok se stalo v Albrechticích něco úžasného. Na starém kole jel proti mně děda, a když jsem k němu dobíhal, tak se zeptal: „Proč běžíš tak rychle, dyť tě nikdo nehoní, cák to děláš?“

Přespali jsme v Týništi v kempu Písák. Chatka čistá, sprcha, WC, lednice, za auto a ubytování jsme zaplatili 700Kč. Majitel a soused se s vnuky fotili v naší limuzíně. Večeřeli jsme v Dělnickém domě, výborné jídlo i obsluha.

V osm dorazil Modras z Pece na motorce, ráno na startu jsme se ještě fotili.

5. ETAPA –Pátek 30.7.2010

Start: 7.05 hod     Doběh: 15.10hod                               77km     zataženo, mírný déšť, mírný protivítr, 20°C

Čestice – Kostelec n. O. Doudleby – Vamberk – Žamberk – Bredůvka – Mistrovice  – Bystřec – Dol., Hor. Heřmanovice – Štíty – Svébohov

Od Kostelce mírně pršelo. Je příjemné, když nás někdo povzbudí, v seběhu do Rybné stáhl řidič kamionu okénko a vystrčil ruku se zdviženým prstem. Ve stejném stoupání za Rybnou a na stejném místě jako předchozí roky předjížděl zezadu Renault, to místo je snad zakleté!

I zde byl kousek nový, po seběhu z Bredůvky do Jablonného jsem uhýbal na Mistrovice a nemusel tak běžet po hlavní silnici. Ve stoupání ze Štítů do Horní Studénky už mě opět omezila intenzivní bolest nad pravým kolenem. I přesto jsem doběhl až do Svébohova a znovu naběhl nad plán, cca 7-8 km.

Ubytovali jsme se ve Štítech v penzionu manželů Haitnarových, výborné ubytování za 400Kč i s televizí, ve společné koupelně rohová vana! V protikladu s tím byla večeře na stejném náměstí U černé kočky. Hrozná obsluha i jídlo!

6. ETAPA –Pátek 31.7.2010

Start: 7.15 hod     Doběh: 17.00hod                               74km     zpočátku oblačno, později polojasno, mírný, později silnější vítr proti

Svébohov – Postřelmov – Kolšov – Brníčko – Obědné – Libina – Tvrdkov – Horní Město – Rýmařov – Albrechtice – Lomnice – Křišťanovice – Bílčice – Slezská Harta

První, co ten den bylo zajímavé, byl balon ráno nad Postřelmovem. Probíhal jsem dopravní stavbou Kolšov – Brníčko, doprovodné auto muselo jet objížďkou.

Po zastávce v Albrechticích mě už tak píchalo nad pravým kolenem, že jsem musel jít zhruba 10 minut, zřejmě, díky podvědomému šetření pravé nohy mě začala bole i levá noha pod lýtkem.

Do stoupání nad Lomnicí do Křišťanovic lesem jsem musel chvílemi jít. Doprovodné vozidlo, řízené Petrem v Křišťanovicích nebylo, navigace ho zavedla až do Bruntálu. Asi po pěti minutách jsem se rozhodl běžet cyklistickou stezkou lukami do Bílčic a doufal, že se šťastně setkáme. V seběhu do Bílčic jsem auto uviděl, ale po dvou dotazech místních jsem zjistil, že jelo dál směrem na Opavu. Setkání na Hartě! Vrátili jsme se zpět do Bílčic na jídlo do místní hospody. Výborný kančí steak! Vše špatné je k něčemu dobré. V Opavě jsme bohužel nenašli ubytování a rozhodli se jet přespat do Orlové, kde již byla manželka s dcerou u svých rodičů a bratra.

Petr spal v autě, aby nám ho nikdo neukradl.

7. ETAPA – Sobota 1.8.2010

Start: 8.15 hod     Doběh: 13.25hod                               46km                     jasno mírný protivítr, 20°-26°C

Slezská Harta – Opava – Raduň – Horní polom – Ostrava (Krásné Pole)

Nad Litultovicemi šel v opačném směru Rom a ptal se, jestli běžím do Opavy. „Ne, do Ostravy“, odpověděl jsem. Z Opavy do Raduně jsem byl nucen jít kvůli bolesti kolene. V Raduni jsem se fotil s mladým mužem, který šel okolo s přítelem a rodinou a podepisoval plakát.

Těsně pře cílem naprosto bezohlední řidiči, vím, že ta silnice je úzká, ale tady nikdo nepřibrzdí. V cíli další autogram na plakát cyklistovi. Přijel pán na elektrickém vozíku. Po amputaci nohy. Z rozhovoru vyplynulo, že je to bývalý ligový fotbalista Teplic, jehož otec byl hráč Slavice a reprezentace.

Oslava v pizzerii Silvia v Orlové, výborná obsluha.

2.8. Pondělí volno

3.8. Úterý – trénink, výklus 15x rovinky, přesun do Březiny u Mn. Hradiště, cesta limuzínou 8 hodin.

4.8. Středa – výklus do Příhraz, startu sobotního závodu

5.8. Čtvrtek – tréninkově výběh do Příhraz a na Mužského a do Březiny (jako závod)

6.8. Pátek – výklud, 10x rovinky, vytyčení závodu v běhu do vrchu

7.8. Sobota – Účast na závodu Příhrazská Rasovina, který pořádá můj kamarád z Pece Petr Kuchta st., se kterým vyšel rozhovor v Mladoboleslavském deníku. Závod má několik částí, tj. plavání, dvojkanoe, kolo, běh, horské kolo. Od cyklisty jsem přebíral štafetu 16. doběhl v hrozném lijáku a nahoře předával 11. Totální adventure!!! Celkově 10. místo! A to je asi vše. Ještě jednou všem děkuju za podporu. Příští rok tedy znovu a jestli pán bůh dá, rád bych přeběhl zeměkouli.

Lounský Miroslav Kalina pořádal letos již potřetí „Běh o život“. Jeho cílem bylo získat finanční prostředky na dovybavení chomutovské onkologie. Po skončení běhu jsem poprosila běžce o krátké vyprávění.

Kterými velkými městy vaše cesta vedla?

26. července jsem vybíhal z Kyselky u Karlových Varů, přes Klášterec n. Ohří, Kadaň, Žatec, do Loun. Dále na Libochovice, Roudnici, Mělník, Mšeno, Mladou Boleslav, Kopidlno, Hradec Králové, , Týniště nad Orlicí, Kostelec n. O., Vamberk, Žamberk, Jablonné nad Orlicí, Štíty, Rýmařov, Slezskou Harta a Ostravu. Tam jsem dorazil v neděli 1. srpna.

Jak byly denní etapy dlouhé?

Nejdelší byla první den, šlo prakticky o dvojmaraton 84 km, pak cca 1,5 maratonu denně, tedy asi 60 – 70 km, poslední den „jen“  47km. Nejhorší jsou Orlické hory a Jeseníky, vše je přes kopce. Celkem šlo o cca 490 km. Dvě etapy se mnou běžel Libor Kůrka. Navíc jsem si každý den dával fóra, vyběhl jsem ještě třeba nějaký nepříjemný kopec, o kterém jsem věděl, že mě čeká.

Jaký byl výtěžek běhu?

Mám na zaplacení faktury na veškeré pisoáry, baterie, vany, záchody sprchy na chomutovskou onkologii. Pomoc mi zprostředkoval bratr běžce Míry Patery Milan. To bylo A, teď se musí říct B – vše zabudovat a dodat obklady.

O kolik kilogramů váhy vás taková cesta připravila?

Jen asi o tři, začínal jsem asi na 61 a skončil na 58.

Jak se trénuje takový heroický výkon?

Běhám celoročně, za rok asi 4 000 km, měsíc dopředu ale začnu nabíhat 20 – 50 km úseky. Tréninky jsou náročné, třeba 45 km a v tom je výběh na Ročov a ještě kolem Hřivic domů.

Takže víc než maratón….

Maraton je sranda, ale po 50 – 60 km začnete cítit svaly, které si jindy vůbec neuvědomujete. Abych předešel jejich bolesti, trénuji s půlllitrovými lahvičkami vody a postupně upíjím, přiběhnu domů a nemám v nich nic. Posiluji a zároveň si nesu nezbytnou zásobu vody.

Kdo se vám staral o doprovod?

Auto zapůjčil lounský Mini Cooper klub, tři etapy jel Martin Bartoň, pak ho vystřídal kamarád Petr Kuchta z Pece pod Sněžkou.

Jaký jste měl denní režim?

Běžím vždy od 7 ráno do 15 – 16 odpoledne, přestávky jsou cca 3 – 5 minutové, za hodinu cca 10 km podle členitosti terénu, žádné oslnivé tempo to není, ale ať si to někdo zkusí.

Byl jste cestou hodně unavený?

Takhle na dno jsem si nikdy nesáhnul, už to také nikdy neudělám, poběžím kratší úseky. Ale zase člověk zjistí, co je v jeho silách.

Třeba přeběhnout celou republiku?

Od Aše do Českého Těšína bych to viděl tak na 10 – 12 dnů.

Změníte nějak trasu na příští rok?

Příští rok poběžím to samé, ale jinak, pojedou se mnou kluci na kolech, asi v počtu pěti, Libor Kůrka chce běžet celou trasu, Marin Bartoň také pojede po celou dobu. Ve více lidech to lépe utíká , dá se kecat.

Trénujte sám nebo s někým?

S Milošem Kaplanem, a je to příjemná symbióza. Miloš je atlet, který mi svými zkušenostmi stále pomáhá, já jsem tenista. Také jsem už dvakrát běžel Počeradskou patnáctku a letos potřetí poběžím Běchovice.

Kde pracujete?

Jsem profesionální trenér tenisu v RS sport centru Romana Šebrleho v Praze – Vokovicích.

Proč nebydlíte v Praze?

Manželka se nechce odstěhovat. Na druhou stranu jezdit třeba ze Zbraslavi jedete do centra hodinu, já za 45 minut. Moje paní pracuje tady v Lounech.

A vám se v Lounech líbí?

Je tu dost věcí navíc, třeba Letní lounské vábení, když chybí základní infrastruktura, jakou je nemocnice.

Pomáháte lidem s rakovinou, protože jste ji sám prodělal…

Měl jsem ji v letech 1999/2000, kdy mi bylo 33 let. Je to ale nepřenositelná zkušenost, asi jako rozvod. S touto nemocí se dá buďto bojovat nebo to zabalit.

Tenkrát jsem jel od pondělka do neděle – práce v bance, tenis, rodina, samý stres. To už dneska nechci. Hodně se mi změnil život. Nechtěl jsem psa a mám ho. Nesnášel jsem návštěvy, teď pořádám každoročně výstup na Oblík a spí u nás třeba 20 lidí. Chystám jubilejní 10. ročník.

Hlavně se otočilo to, že když jsem byl bankovní úředník, tak jsem trpěl i závistí. Dneska každému přeji cokoliv a jen chci, aby nechali lidé žít mne, je to pro mne hrozně důležité. Musí se vyskočit z rozjetého vlaku a to umí málokdo. A od té doby jsem také věřící.

Co byste si přál?

Aby lidé nebyli neteční, aby nebyli lhostejní i ve vztahu k Lounům, připadá mi to, že jsme tady ovce. Nejvíc mě trápí absence nemocnice. Přijel jsem se třeba zdravotními problémy do Chomutova a oni mě poslali do Mostu, že je naše spádová.

Děkuji za rozhovor. D. Studničková

464 kilometrů za 7 dní. Jeho běh pomáhá nemocným

Miroslav Kalina z Loun překonal rakovinu. Teď se snaží ulehčit boj se zákeřnou nemocí jiným. V těchto dnech proto běží napříč republikou ze západočeské Kyselky do Ostravy. Peníze, které díky tomu získá, věnuje chomutovské onkologii. Na trať se vydal již třetí léto po sobě, porci kilometrů zvládá rok od roku rychleji.

LOUNY Sedmdesát kilometrů ze Štítů na Slezskou Hartu uběhne během dneška MiroslavKalina z Loun. A zítra jej čeká šedesát kilometrů do Ostravy. Tam je cíl závodu, ke kterému odstartoval v pondělí v západočeské Kyselce – a ve kterém celý týden běží jen on.
„Mám štěstí. Prší, až když doběhnu. Po cestě mám mírný vítr v zádech. Snad to tak vydrží,“ komentoval Kalina první dny „české“ části trasy, když doběhl do Týniště nad Orlicí ve východních Čechách a než se vydal na Moravu.
Přes celou republiku – z Kyselky do Ostravy – běží třetí léto po sobě. Právě před třemi lety semu podařilo zvítězit nad rakovinou, a když jednou seděl na kontrole v čekárně chomutovské onkologie, dostal nápad. „Proč zrovna tady, kde by se člověk potřeboval nějak rozptýlit, není ani televize?“ zamyslel se.
Tak se zrodil Běh o život, jak nazval svou běžeckou výpravu přes celé Česko, který pomáhá potřebné peníze zajistit. Pro chomutovskou onkologii už vydělal peníze nejen na televizory, ale i na nové židle a stolky. Letos běhá o vybavení na sociální zařízení. „Nedávám si žádný cíl, kolik chci vydělat. Uvidíme, kolik to vynese. Obecně jsou dva způsoby, jak získávám peníze. Jednak je možné je poslat na účet 43-512 629 0237/0100, a pak také prodáváme trička a čepice,“ říká Kalina.
Protože sám při běhu nemůže lidem dávat do ruky trička za 250 nebo čepice za 200 korun, lidé je dostávají od Kalinova řidiče. Ten běžce provází vmálo obvyklé limuzíně Mini Cooper a mimo jiné pomáhá s orientací na cestách. Předloni se totiž stalo, že běžec se na neznámých silničkách ztratil. Díky lepší přípravě ostatně běžec Běh o život zkracuje – v roce 2008 běžel do Ostravy 12 dní, loni osm, letos mu stačí jeden týden.

Zpestření závodu

Protože Běh o život dělá už potřetí, chtěl jej Kalina nějak zpestřit. Letos například nabízel zájemcům, že mohou některé etapy absolvovat s ním. „Několik lidí se mnou jelo na kole. Dvě etapy se mnou běžel kamarád z Loun,“ vzpomíná běžec. Kolik peněz za tento týden pro chomutovskou onkologii vydělá, zatím neví. Ale doufá, že by to mohlo být víc než loňských pětadvacet tisíc. Ostravský cíl ale neznamená, že Kalina si konečně odpočine. Příští týden už se chystá na běh s názvem Rasovina v Českém ráji.

***

FAKTA
Běh o život
Sedm dní stačí Miroslavu Kalinovi
na uhěhnutí 464 kilometrů
Trasu rozdělil na etapy:
Kyselka – Louny 76 km
Louny – Roudnice – Mšeno 74 km
Mšeno – Kopidlno 60 km
Kopidlno – Týniště n. O. 64 km
Týniště n. O. – Štíty 60 km
Štíty – Slezská Harta 70 km
Slezská Harta – Ostrava 60 km